Severští psi jsou v Česku známí a oblíbení. Jsou to psi bez tělesných deformací, svým vzhledem velmi blízcí svému praotci vlkovi. Všechna severská plemena jsou relativně mladá a vznikala v prapůvodním prostředí arktické přírody Skandinávie, Ruska, USA a Kanady. Představují jednolitou skupiny, a tak je můžeme rozdělit do čtyř základních skupin, dle jejich použití:
Toto dělení však není tak přesné, protože lovci mohou být i psi tažní a naopak, i když prvotní dispozice bývá převládající. Je třeba zdůraznit, že existuje velké množství tak zvaných původních přírodních plemen, my zde však v přehledu uvedeme čistokrevně chovaná plemena, mezinárodně uznávaná kynologickými organizacemi, avšak u nás povětšině neznámá, přičemž naši pozornost soustředíme na novinku v Česku – švédského jämthunda.
Nejznámější jsou u nás saňoví psi, s poměrně bohatou chovatelskou tradicí. Patří sem aljašský malamut, sibiřský husky, samojed a grónský pes. Dále sem řadíme kanadského eskymáckého psa a též ruské severské saňové psi.
Severští lovečtí psi jsou v Česku neznámí, avšak na rozlehlých severských pláních je lov bez nich prakticky nemyslitelný. Na rozdíl od našich loveckých psů pronásledují severští lovečtí psi zvěř tiše a teprve zastavenou zvěř zaštěkávají, přičemž ptáky vyženou na strom. Podle FCI sem řadíme tato plemena: norský losí pes - šedý (dyrehund, grahund), černý norský losí pes, švédský jämthund, karelský medvědí pes, finský špic, lundehund, rusko – evropská lajka, západosibiřská lajka, východosibiřská lajka, norbottenspets.
Mezi severské pastevecké (sobí) psi patří tato plemena: lapinkoira, lapinporokoira, norský buhund, islandský pes a severoruská samojedská lajka. Mezi ovčáky pak řadíme väsgötlandského špice – vallhunda.
Předmětem našeho zájmu je však švédský jämthund, patřící mezi severské špice, nazývaný též švédský losí pes, jenž představuje významné obohacení českého kynologického spektra. Avšak nejen u nás, ale i v zahraničí na středoevropských výstavách je tento pes neznámým pojmem. Jak z výše uvedeného vyplývá patří toto plemeno do skupiny severských loveckých losích psů, kteří jsou ve Skandinávii velmi oblíbení. Už v roce 1877 bylo poprvé na výstavě předvedeno 13 losích psů, v roce 1906 byl stanoven jejich první standard a posléze zahájen vlastní čistokrevný chov.
Ve Skandinávii se vyskytují tři formy losích psů:
Švédský jämthund je tedy největší a nejstatnější, v průměru o 10 cm vyšší než šedý norský losí pes, který je však původnější. Ačkoliv jsou obě plemena velmi příbuzná, neboť jämthund je v zásadě jen větší formou, prosadili si švédští lovci z Jämtlandu mezinárodní uznání švédského losího psa jako třetí plemeno. Stalo se tak oficiálně FCI teprve v roce 1946. Všechna tři plemena losích psů jsou používána k lovu losů a medvědů. Jsou to velmi inteligentní psi, samostatní, rychlí a vytrvalí. Ačkoliv jsou jejich genetické dispozice především lovecké, jsou použitelní i k tahu, případně, zajisté po speciálním výcviku, i k sportovním disciplínám (canicross). Ve skandinávských zemích se pak pořádají pravidelné lovecké soutěže s těmito ušlechtilými psy.
Švédský jämthund je elegantní pes, v němž musíme spatřit bez fantazírování vlčího předka. Má hustou, rovnou a středně dlouhou srst převážně světle šedé barvy s černým odstínem v oblasti očí a na hřbetě, s bílými či žlutavými odznaky na hlavě a hrudi. Světle žlutá až bílá srst je též na končetinách a zakrouceném ocase. Na hlavě má rovné ušní boltce, majestátnost pak umocňují silné končetiny a pro srovnání s u nás známými severskými špici je možno říci, že jämthund je celkově o málo větší než sibiřský husky, ale menší než aljašský malamut. Je to pes přátelský k dětem, avšak nevhodný do bytu, vyžaduje venkovní umístění v kotci, tedy volnost a dostatečný prostor. Jeho lovecký instinkt je všudypřítomný, a proto výcvik se stálým vlivem a kontaktem „pána“ potřebný. Jsou to psi citliví, vyžadující spravedlivé zacházení a jakékoliv křivdy si moc dobře pamatují. Při správném vedení jsou pak zárukou velké radosti a kynologických úspěchů.
ZEMĚ PŮVODU: | Švédsko |
---|---|
DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: | 25.03.2003 |
POUŽITÍ: | lovecký pes |
ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.: | Skupina 5 špicové a primitivní plemena Sekce 2 severští lovečtí psi Zkouška z výkonu pouze v severských zemích (Norsku, Švédsku a Finsku). |
Jämthund byl uznán až v roce 1946, ačkoli se jedná o typově velmi staré plemeno, které bylo na severu Švédska známé od jeho osídlení. Důvodem pozdního uznání plemene je fakt, že jämthund byl posuzován jako jedno plemeno společně s menším norským losím psem, což se postupem času stalo neudržitelným. Ačkoli jämthund se nejčastěji používá k lovu losů, býval v minulosti využíván při lovu medvědů a rysů, proto musel být velmi silný a vytrvalý.
Velký špic obdélníkového rámce s čistými liniemi. Silný, ale také čilý pes uměřené postavy. Tělo nesmí budit dojem nadměrné délky ani nesmí být příliš těžké.
Odvážný a energický, ale zároveň stoicky klidný pes.
Má čisté linie a je protáhlá, s přiměřenou šířkou mezi ušima.
Lebka: | mírně klenutá. |
---|---|
Stop: | zřetelný, ale nepříliš hluboký. |
Tlama: | délka tlamy od stopu k nosu je mírně menší než vzdálenost od stopu k týlnímu hrbolku. Pravidelně se zužuje směrem k nosu. Tlama nesmí být při pohledu shora i z profilu ani příliš špičatá ani příliš tupá. Nosní hřbet je rovný, široky a silný, nosní houba široká. |
---|---|
Pysky: | pevně přiléhající. |
Čelisti/Zuby: | nůžkový skus. |
Líce: | suché. |
Oči: | mírně oválného tvaru, hnědé barvy, s pozorným, ale klidným výrazem. |
Uši: | vysoko nasazené, zcela vztyčené, špičaté a v afektu citlivě reagující. Mírně delší než je jejich šířka u základny. Vnitřní strana uší je bohatě osrstěna. |
Dlouhý s čistými liniemi, silný s dobrým dosahem.
Silný s čistými liniemi, mírně delší než je jeho výška v kohoutku.
Hřbetní linie: | přímá, velmi mírně spáditá od kohoutku k zádi. |
---|---|
Bedra: | široká a dobře vyvinutá. |
Záď: | široká, pouze mírně spáditá. |
Hrudník: | dobré hloubky, s dobře klenutými žebry. |
Břicho: | mírně vtažené. |
Nasazen vysoko, střední délky a rovnoměrné tloušťky. Nesen zatočený, ale ne těsně stočený nebo položený na hřbetě. Hustě osrstěný, ale bez praporu.
Plece: | ramenní lopatka je dlouhá, a zasahuje daleko dozadu. |
---|---|
Lokty: | těsně přiléhající k hrudníku. |
Předloktí: | rovné, čistých linií a se silnou kostrou. |
Přední tlapky: | silné, poněkud oválné, směřující přímo vpřed, s těsně k sobě přiléhajícími prsty. |
Všeobecný vzhled: | při pohledu zezadu paralelní. |
---|---|
Koleno: | dobře zaúhlené. |
Hlezenní kloub: | dobře zaúhlený. |
Zadní tlapky: | podobné jako přední. |
Plný síly, volný, s dobrým předkrokem. Při klusu úzký krok (tlapky jsou pokládány do jedné stopy).
Krycí srst je přiléhající, ale nikoli ploše. Podsada je krátká, měkká, světlá, nejlépe smetanové barvy. Srst je hladká na hlavě a na přední straně končetin, delší na krku, hrudníku, ocase, na stehnech a na zadní straně končetin.
Světlejší nebo tmavší šedá. Charakteristické znaky: světle šedé nebo smetanové po stranách tlamy, lících, hrdle, hrudi, břichu, nohách a pod ocasem.
Výška v kohoutku: u psů 57 – 65 cm, ideálně 61 cm, u fen 52 – 60 cm, ideálně 56 cm.
Jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
Pes, který zjevně vykazuje abnormality fyzické nebo v chování bude diskvalifikován.
Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.
Lov bez psů je v severských zemích prakticky nemožný. Lovecké oblasti jsou rozsáhlé a mnohdy velmi neschůdné. Bez psa, který objeví losí stopu a posléze losa s hlasitým štěkotem zastaví nebo k lovci nažene, je lovec při lovu odkázán prakticky pouze na šťastnou náhodu.
Na rozdíl od našich honičů pronásledují severští psi zvěř tiše, teprve zastavenou zvěř zaštěkávají. Pernatou zvěř, v tajze např. Tetřeva, vyženou na strom a zaštěkávají až do příchodu lovce. Spolupráce s lovcem však nebývá samozřejmostí. Psi musí být cvičeni a např. Ve Finsku se každým rokem pořádají zkoušky psů, při kterých bývají vyhlašováni výtězové s prokázaně nejlepšími výsledky. K takovým zkouškám se přihlašuje deset až dvacet nejlepších psů z dané oblasti. Lovec, pes a rozhodčí odcházejí společně na lov. Rozhodčí psu přisuzuje známky za úspěšnost při hledání zvěře, pronásledování zvěřě, vytrvalost při zaštěkávání zvěře, sílu hlasu, schopnost vypracovat příležitost k výstřelu a v průběhu celého lovu je posuzováno i chování psa. Z každého ze čtyř loveckých okrsků jsou vybráni tři psi, kteří pak soutěží spolu s loňským vítězem (tedy celkem třináct psů) o nejvyšší titul.
Zkoušky probíhají každoročně v jiné oblasti, revíry se rozdělují losováním. Losi se na těchto zkouškách nestřílejí. Vítěz vrcholných zkoušek je pak celý rok finským "losím králem".